Příběh dobrovolnice Veroniky Rudinské

• Jak a kdy jste se poprvé dostala k pomoci neziskovým organizacím?

Moje dobrovolnická činnost začala přibližně před dvaceti lety, když jsme v rámci naší obce začali pomáhat při organizovaní různých kulturních a sportovních akcí. Tehdy jsem si uvědomila, že dělat někomu radost a slyšet smích ostatních mě velmi naplňuje a činní šťastnou.  Před deseti lety jsem začala v jedné neziskové organizaci pracovat. Zabývali jsme se EVVO programy a pořádali úklidové akce v přírodě. Bohužel kvůli nedostatku financí jsem musela pracovní poměr ukončit.

• Co na dobrovolnictví nejvíce oceňujete, co vám dělá největší radost?

Největší radost mi dělá, když vidím, že to má smysl. Kupříkladu že za vybrané peníze můžete přispět na rehabilitační pobyt někoho, koho znáte. To je případ u nás na vesnici. Dva roky po sobě se nám podařilo uspořádat charitativní ples a pro dívku trpící svalovou atrofií vybrat za večer 18 000,- Kč, což následně rozpoutalo další charitativní projekty např. motorkářů, květinářství nebo sklářské firmy ve vedlejších městech. Vidíte dojatou rodinu, vděčné a šťastné oči zúčastněných. To jsou ty okamžiky, pro které to dělám. Ale úplně největší radost mám ze svých tří dětí, které se již také zapojují - např. v počátcích krize na Ukrajině nebo při tornádu na Moravě. Děti vzaly své kapesné a nakoupily kosmetiku, oblečení, hračky, farmaceutické potřeby a nejstarší dcera s přítelem věci odvezli na sběrné místo. Můj syn u sebe ve třídě organizuje charitativní pochod pro hospic. Jsou to takové drobnosti, ale opravdu to zahřeje a víte, že z dětí vychováváte správné a dobrosrdečné lidi (Ťukám abych to nezakřikla 😃)  

• Věnujete se dobrovolnictví i mimo firemní rámec, ve svém volném čase?

Ano, věnuji. Jak jsem se již zmínila, organizuji různé kulturní a dobročinné akce u nás ve vsi. Také jsem během covidu působila jako „teta“ v dětském domově, doprovázím dětské skupiny na různých výletech a byla přihlášena jako dobrovolník do asistenčního centra pomoci Ukrajině.  Také se s rodinou účastníme různých charitativních pochodů a sbírek.

• Jak vnímáte, že váš zaměstnavatel poskytuje dobrovolnický den jako jeden z benefitů?

V Kooperativě jsem se s tímto benefitem setkala poprvé a hodnotím to velmi pozitivně. Díky tomu, respektive naší regionální paní ředitelce, jsem se dostala k celkem pravidelné pomoci Hospici sv. Štěpána v Litoměřicích. Bohužel nám několik akcí přerušil covid.

• Hrála by u vás možnost firemního dobrovolnictví roli při výběru zaměstnání?

Důležitou roli by možnost firemního dobrovolnictví nehrála, protože se k dobrovolnictví umím přihlásit sama, ale určitě se jedná o záslužný benefit.

• Na jakých místech jste byla v rámci firemního dobrovolnictví pomáhat?

V rámci firemního dobrovolnictví jsem byla pouze v Hospici sv. Štěpána v Litoměřicích. Ale v rámci Kooperativy Kancelář Litoměřice jsme uspořádali sbírky pro dětské domovy, farní charity a naposledy pro Klokánek, kdy Nadace Kooperativy zdvojnásobila vybranou částku a přispěli 30 000,- Kč.

• Myslíte si, že dobrovolnictví přispívá k lepší vztahům na pracovišti?

Pokud je na pracovišti více podobně smýšlejících lidí jako jste vy, pak určitě ano. Zažije se při tom spousta legrace, lidé mezi sebou sdílí své životní příběhy, na které při zaměstnání není tolik času. A když za sebou vidíte smysluplnou činnost, ukáže to kolegy i vás samotné v jiném, myslím a doufám, lepším světle. Pak si svých kolegů také mnohem víc vážíte.Bohužel je mezi námi stále spousta lidí, kteří sice na nějakou sbírku přispějí, ale jsou nedůvěřiví. A především neochotní cokoliv manuálně dělat.

• Máte nějakou mimořádnou vzpomínku na projekt, kterému jste pomáhala?

Určitě mi navždy v paměti zůstane první charitativní ples, který jsme organizovali a zároveň jsem ho moderovala. Když dokážete přesvědčit 180 lidí, aby si zakoupili tombolu a přispěli na dobrou věc. Opravdu každý něco věnoval. Nejedná se o statisíce, ale i tak máte obrovskou radost, a když následně spočítáte výtěžek a zjistíte, že jsou to tisíce nebo desetitisíce, je to skvělý pocit. Hned jsem přemýšlela, kam všude se bude moci slečna podívat a zaplavilo mě neskutečné uspokojení. I nyní když si na to vzpomenu, buší mi srdce a mám radost z dobře odvedené práce. 😊 Bohužel mám i negativní zkušenost, a to, když jsem pracovala jako teta v dětském domově během covidu. Situace tam byla opravdu kritická, zaměstnanci byli v karanténách nebo opravdu nemocní a děti tam prostě nemůžou zůstat samy. Neváhala jsem ani minutu a pomoc přislíbila. Samozřejmě jsem byla jen mezi zdravými dětmi, vedení dětského domova by mne úmyslně nestrčilo k nemocným dětem! Ale i tak jsem pak slyšela reakce typu: „nezodpovědné chování“, „roznášení nemoci po vesnici“, „dělání se důležitou,“ atd. Covid jsem za celou dobu nedostala, a tudíž ani nikoho neohrozila, nenakazila. A už vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli se „dělám důležitou“.

• Máte nějakou radu pro ostatní, kteří stále váhají, zda se do programu dobrovolnictví zapojit?

Určitě mám. Jděte do toho!!! Vyzkoušejte to a pokud za sebou uvidíte kus práce, ať už při uklizení zvířecích výběhů, sbírání odpadků nebo pomoci lidem v různých nelehkých životních situacích a ucítíte ve svém srdci pocit uspokojení, tak to za to jednoduše stálo. Není potřeba, aby se Vám někdo klaněl a děkoval na kolenou. Sami v sobě víte, že jste pomohli. Řídím se heslem: „Když můžu, tak pomůžu.“ Anebo „Když můžeš, tak musíš.“  

Děkujeme Veronice Rudinské z Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group za její čas a odpovědi.